O mně

Když jsem se ve 14 letech rozhodovala, nebo tedy spíš rodiče, co se mnou, byly jasné dva směry - kreslení nebo šití. Mě to bylo dost jedno nebo spíš jsem si neuměla představit, co se děje ani na jedné škole... ano, bylo to ještě těsně před sametovou revolucí, takže o nějakých otevřených dnech na školách, konzultacích a zkouškách nanečisto se nám mohlo jen zdát... Nakonec jsem nastoupila na polygrafii na Grafické průmyslovce a vzhledem k tomu, že bylo těsně po revoluci, počítače teprve začínaly. Učili jsme se hlavně o tiskových strojích, a to mě nebavilo... pamatuju si, jak ve čtvrťáku zakoupila škola šest Maců, a učitelka nám vysvětlovala jak vytvořit na ploše novou složku... :-)

 

Možná, že jsem potřebovala tříletou zastávku na humanitní škole, která mě sice bavila, ale uvědomila jsem si, že filozofka ze mě opravdu nebude, a vrátila se pokorně k grafice... Nicméně mě to stejně pořád táhlo k manuální činnosti, a když se rozjela móda rukodělných kurzů, chodila jsem každý týden na nějaký... nejvíc mě uchvátila mozaika. Štípání skla, hledání správného odstínu barvy a skládání dílků k sobě je téměř zenová cesta... :-) Ale pak přišly děti a batolit se ve skelném prachu nebylo úplně košér...

 

 
Šít mě naučila máma, když mi bylo kolem 12 let, ještě na šlapací Veritasce. Pamatuju si, že první věc na sebe jsme si s kamarádkou ušily v sedmé třídě růžové volánové minisukně z tuhého bavlněného plátna, takže ty volány divně trčely :-) Následovalo dlouhé období přešívání sekáčových kousků, barvení a vylepšování, upravování, aby oblečení sedlo. Tenkrát nutnost, dnes móda, ale díkybohu za ni! Další kousek, co se mi vybavil, byla košile po nevlastním otci, obarvená v hrnci a potištěná vařečkami namočenými v černé Duze, takže pak vypadaly jako máky... Když o tom tak přemýšlím, střední grafická byla vlastně docela inspirativní prostředí a ikdyž mě moc nebavila, na gymplu by ty módní a jiné kreace asi neprošly :-)
Po dlouhých letech v reklamních agenturách s ještě jednou důležitou tříletou zastávkou v Sydney, kdy jsem se víc než anglicky naučila hodně o sobě, jsem nastoupila na dvě za sebou jdoucí mateřské dovolené...

 

Během mateřské už jsem tušila, že se mi do světa brainstormingů, teambuildingů, reklamních kampaní, marketingových strategií, zběsile rychlého vývoje počítačů, programů a online grafiky už nechce. Nějak mi to přestalo dávat smysl. Ale sama bych se k tomu kroku stát se podnikatelkou neodhodlala, covid to rozhodl za mě. Nastala doba eshopů a já objevila, že se dá šít z úpletů i doma. Koupila jsem overlock a úplně mě to pohltilo. Chodila jsem do výborné Školy šití na pražské Santošce, kde jsem se sice naučila konečně klasické postupy šití, ale zároveň pochopila, jak obsáhlý je to obor. Snad budou švadlenky a krejčové v budoucnu ohodnocovány férově a vzroste tak zájem mladých o studium v těchto oborech... 

 

A tak se zrodila Pomalá liška, úplně samozřejmě, jakoby jen dlouho spala v noře... probudila se ještě větší vášeň pro tvorbu a nápady se valily, jakoby se všechna léta zkušeností a tvoření spojila do jednoho proudu, najednou to bylo tak jasné... A proč pomalá? Kromě myšlenky udržitelné a pomalé módy musím přiznat, že mi prostě všechno hrozně dlouho trvá a to odmala... Jsem sice trpělivá a pečlivá, ale málokdy se to setkalo s pochopením... Věta "Tolik se s tím necrcej" mi zněla v uších celou mou reklamní kariéru... :-)
A proč liška? Na zrzavo si barvím vlasy od 16 let a nedokážu si sebe představit jinak... 

Pokud se vám moje tvorba líbí nebo jste jen na stejné vlně, přidejte se ke tlapkám potichu našlapujícím, občas i rychle pádícím... na krátkou procházku nebo delší cestu... těším se!

Hana